Studentský list Babylon – číslo 10 / ročník X  18. 6. 2001

Šílenství normality

Realismus jako choroba: Teorie o lidské destruktivitě - tak zní podtitul knihy Arna Gruena Šílenství normality, kterou v českém překladu soukromě vydal Lumír Nahodil. Podtitul knihy celkem přesně vystihuje, o co v díle jde. Gruen se v něm jakožto vystudo­vaný psychoanalytik a psychoterapeut, který má za sebou vlastní psychoterapeutickou praxi, snaží na základě popisu a analýzy vy­světlit, odkud se bere lidská destruktivita a zlo, které se tak masivně projevily ve dvacá­tém století a snaží se prokázat, že velké množství lidí, kteří se navenek chovají nor­málně, jsou uvnitř ve skutečnosti duševně nemocní a jejich jednání je vlastně jen jakou­si pokryteckou maskou.

Gruen se nejprve zabývá analýzou vývoje dítěte ve vztahu k rodičům a snaží se v něm hledat počátek vývoje lidské osobnosti, který v posledku může vést k duševním deviacím. Snaží se postihnout, jaké následky má pro vývoj dítěte situace, kdy je vztah rodič-dítě založen pouze na mocenské manipulaci. To podle Gruena může vést k tomu, že se dítě naučí slepě poslouchat příkazy a ztratí schopnost brát na sebe odpovědnost za vlast­ní činy. Uzavře se do sebe a nejedná již upřímně, ale tak, aby to vypadalo, že se vnitřně ztotožňuje s tím, co se od něj očeká­vá. Chová se stále pouze tak, aby rodičům ve všem vyhovělo a nenaučí se sebereflexi, která by mu později umožnila nezávisle hodnotit vlastní jednání. Takováto rodinná zkušenost vede k pokrytectví a k jakémusi „realismu", kdy se člověk chová podle toho, co od něj okolí čeká. Dospělý člověk pak není schopen své činy měřit jinak než podle toho, zda od­povídají společenským konvencím a přede­psaným zákonům. Své jednání posuzuje pouze podle toho, zda je ostatní ohodnotí ja­ko „normální". Osobnost člověka je formo­vána tak, aby vyhověla názorům okolí, ale uvnitř je defacto prázdná. Je to vývoj ke konformismu bez ohledu na dobro a zlo.

Pokud do takového stavu doroste většina společnosti, nazývá ho Gruen „šílenstvím normality".

Lidé se v něm podle společen­ských měřítek sice chovají normálně, ale ve skutečnosti jsou vlastně šílení.

V jedné z  kapitol to demonstruje na případě německého obyvatelstva, jemuž po válce ve většině případů nedělalo žádné problémy jednodu­še vyměnit loajalitu k nacistické říši za loa­jalitu k poválečnému demokratickému uspořádání. Podle Gruena totiž tito lidé ve skutečnosti neměli žádné vlastní pevné pře­svědčení, ale pouze jednali v souladu s mo­censkou autoritou. Byli vnitřně prázdní a proto jim výměna hodnot nečinila žádný problém. Extrémním příkladem této vnitřní prázdnoty jsou podle Gruena nacisté, kteří své jednáni jednoduše ospravedlňovali tím, že dodržovali zákony stanovené mocí bez ohledu na to, jaká zvěrstva páchali.

Legalita, posvěcení jejich jednání mocí, pro ně před­stavovala ekvivalent správnosti. Lidé se v ta­kovém případě vzdávají osobní autonomie s nadějí, ze jejich poslušnost v jednání ospra­vedlní společnost. Jako exemplární příklad Gruen uvádí Eichmanna, který během pro­cesu v Jeruzalémě například prohlásil: „Jsem nucen zdůraznit, ze v právním slova smyslu se necítím vinným."

Svou thesi o vnitřní prázdnotě lidí, kteří v běžném společenském styku vypadají cel­kem normálně, ale kteří se v extrémních si­tuacích nebo v případě, že zmizí vnější tlak na jejich jednáni, naplno projeví jako zločin­ci a ničitelé, se pak Gruen snaží prokázat na nejrůznějších zdokumentovaných případech projevů lidské destruktivity - od války ve Vietnamu přes násilí ve školách a věznicích až třeba po násilí, jehož prostřednictvím státní autorita vymáhá dodržování pořádku ve společnosti.

Jednou z oblastí, na kterou se Gruen pokouší svou thesi uplatnit, je i funkce presidenta Spojených států, když se konkrétně zaměřuje na presidenty Richarda Nixona, J. F. Kennedyho či Ronalda Regana.

Kniha je uzavřena kapitolou, v níž Gru­en v krátkosti upozorňuje na fakt, že největším problémem nejsou ani tak psychopati, kteří se dostanou k moci, ale především skutečnost, že se najde dostatek lidí, kteří jsou ochotni je k moci pozvednout a poté je i následovat.

To, že lidé upadnou do konformismu a uctívají pravidla víc než život a stá­vají se tak pěšáky psychopatů.

Na závěr ještě stojí za povšimnutí autoro­va pracovní metoda, kdy se Gruen na základě popisu a vysvětlování nejrůznějších pří­padů a projevů zla snaží odhalit kořeny lid­ské destruktivity. Jeho postup vysvětlování totiž spočívá v tom, že se snaží otázku po příčinách lidské špatnosti zodpovědět na zá­kladě popisu procesu, během nějž se člověk stane zlým a toho, jak se zlo konkrétně pro­jevuje. Gruenova odpověď na otázku proč se lidé stávají zlými tedy není výsledkem odha­lení skutečných příčin a důvodů, toho proč jsou lidé zlí, ale je výsledkem analysy, která zkoumá, jak se člověk stane zlým a jak zlí li­dé jednají. Gruenova tvrzení jsou proto theorií, která na otázku proč odpovídá na zákla­dě zkoumání jak. V celé knize například prakticky nenarazíme na problém lidské svo­body, jehož vyřešení je nezbytné pro zodpo­vězení otázky, zda má člověk svobodnou vů­li a zda si vůbec může mezi dobrem a zlem svobodně vybírat. Gruenovu theorii je tedy třeba brát poněkud s reservou, neboť na zá­kladě pouhého popisování faktů a jejich vy­světlování není možné otázku po skuteč­ných příčinách ničivosti a špatnosti v člově­ku spolehlivě zodpovědět. Nicméně i tak kniha stojí za přečtení, neboť v ní lze nalézt nejen zajímavé případy projevů zla, ale lze se z ní také poučit o tom, jakým způsobem uvažuje jeden z modernícn psychiatrů, jak si zlo a sklony člověka k násilí a ničení vy­světluje a v neposlední řadě i to, jak se snaží dokazovat svou theorii. Nemělo by to však čtenáře zaujmout natolik, aby ztratil kritický odstup od Gruenových thesí. Jan Horník

[Arno Gruen: Šílenství normality. Vydal Lumír Nahodil, Praha 2001, 192 stran, cena neuvedena.]

Zajímavá teorie – teď a tady možná vhodná k zamyšlení.

Zpět na hlavní stránku   Zpět na předchozí stránku