Chci se podělit o zážitek z čet

Chci se podělit o zážitek z četby pozoruhodné knihy o psychice, o současné psychiatrii, o současné společnosti … je to dost šokující čtení, ale koho toto téma zajímá, vřele ji doporučuji.

Čte se to jako dobrodružný román … a přitom je to (bohužel) ze života a dost podobnou zkušenost si zřejmě může v životní krizi udělat leckdo z nás a není k tomu potřeba ani léčebna daleko za mořem …

Samuel Shem: HORA HOŘE (Mount Misery, N.Y. 1997), vydalo nakl. Argo, Praha 3, 2002

Kniha je k zakoupení na http://www.kosmas.cz/

Anotace: Hora hoře (Mount Misery, 1997) je již druhým románem Samuela Shema přeloženým do češtiny. Tím prvním byl Dům Páně (Argo, 1999) jeho hrdina Roy Bash, Shemovo alter ego, v něm po absolvování medicíny procházel prvními zkušenostmi praktického lékaře ve velké nemocnici. Shem ve své knize živým a čtivým způsobem, který účinně kontrastoval s vážností tématu, brutálně destruoval klišé o obětavých lékařích a nemocnicích-domovech chorých. Tuto metodu užil stejně účinně i ve svém novém románě, volném pokračování Domu Páně. Zážitky Roye Bashe z této nemocnice a jeho zkušenosti s nemocemi těla byly natolik trpké a měly tak zničující vliv na jeho mladický idealismus, že se po absolvování stáže rozhoduje věnovat se raději subtilnější disciplíně: psychiatrii. Doufá, že v tomto oboru nebude nucen marně bojovat s umíráním a bude schopen skutečně účinné pomoci. Tato představa však bere postupně za své. Shem psychiatrické sanatorium Hora hoře líčí jako nepřehledné panoptikum postav lékařů i pacientů, přičemž hranice mezi těmito kategoriemi není vždy zřetelná. Pravidlo, že každý psychiatr se specializuje na chorobu, kterou sám trpí, se z paradoxního bonmotu stává deprimující skutečností a vyhlášený útulek pro duševně nemocné dějištěm komických, groteskních, absurdních i tragických a děsivých událostí.

Roy Bash přichází na Horu hoře pln respektu k tamním proslulým odborníkům na psychoterapii, naivně přejímá jejich metody a jen pomalu a postupně odhaluje pravdu: pro řadu terapeutů představují pacienti jen zdroj financí, prostředek zvýšení odborného renomé nebo materiál, na němž je možno klinicky ověřovat nové medikamenty i nové „léčebné" postupy; v těch nejhorších případech jsou pacienti objekty, na nichž si lékaři odreagovávají vlastní komplexy a duševní úchylky. Roy tyto mechanismy naštěstí odhaluje dříve, než se sám stane jejich obětí; na své cestě k prozření téměř ztratí přátele, partnerku i osobní integritu. Na poslední chvíli a pod vlivem tragických událostí si uvědomuje, že skutečně účinná pomoc proti onemocnění duše cizí i vlastní se zakládá na základních lidských hodnotách soucitu, empatii, lásce.

ZÁKONY HORY HOŘE

I. V psychiatrii žádné zákony neexistují.

II. Psychiatři se specializují na postižení, kterým sami trpí.

III. Při náhlé psychiatrické příhodě je nejprve nutné

prověřit vlastní psychický stav.

IV. Pacient není sám, kdo trpí nějakou poruchou.

V. V psychiatrii se nejprve léčí, pak se určuje diagnóza.

VI. Nejhorší psychiatři si účtují nejvíc

a světově uznávaní experti jsou ti nejhorší.

VII. Lékařská fakulta představuje pro toho,

kdo chce být psychoterapeutem, handicap.

VIII. Vaši kolegové vám dají zabrat víc než pacienti.

IX. O člověku se dozvíte všechno podle toho,

jak se chová při sportu.

X. Pacienti na interně užívají přibližně

polovinu naordinovaných léků,

pacienti na psychiatrii naordinované léky

neužívají téměř vůbec.

XI. Terapie je součást života a naopak.

XII. Léčení při psychoterapii nemá s psychologií nic společného;

uzdravuje kontakt, nikoli něčí já.

XIII. Poskytovat psychiatrickou péči znamená

méně vědět a o to víc chápat,

co znamená sdílet něčí bolest.

Ukázky, jež mne zaujaly:

O terapii a o životě:

„Terapie je jako život, funguje stejně jako život - neexistují žádné mapy, žádné návody k použití. Terapii pomáhá to samé, co pomáhá dobrým přátelům: máte rádi jeden druhého, rozumíte si, poznáváte se. Dokážete toho víc, protože cítíte, že váš přítel je s vámi, chcete spolu být častěji A ten pocit vřelosti si v sobě nesete, i když se nevidíte. Radost ze života chápete?"

.....................................................................................................................................................................................................................................................

„ …. buďte opatrný. U takového chlapa jeden nikdy neví. Hlavně nešťourejte v jeho minulosti, v jeho dětství."

„Copak minulost není důležitá?"

„Jedině, když je tak přítomná, že ji skoro cítíte na jazyku," podotkl trpce. „Minulost je sobecké já. Minulost je výmluva. Kvůli minulosti do vás vidím jako do otevřené knihy." Povzdechl si. „No, skromnost není zrovna moje nejsilnější stránka. Ale poslouchejte." Upřel na mě zrak. „Každá posedlost je únik před skutečným životem."

„Takže?"

„Takže se při terapii musíte zaměřit na život, ne na obsesi. Když žijete svůj život doopravdy, sdílíte ho s ostatními, žijete ho naplno - nemáte čas na obsese. Ať je vaše posedlost, jaká chce, začne vypadat hloupě, nedůležitě, jako když jste hrozně zamilovaný a pořád telefonujete, tak není účet za telefon důležitý. Vzpomeňte si na svoji posedlost."

O Freudovi, o psychoterapii:

„Zrovna teď," pokračoval jsem, „když si s Váma takhle povídám, mi všechny ty freudoviny připadají kapku pitomý."

„Jsou to hovadiny. Horší než to -jsou to urážlivé hovadiny. Odpuzuje to pacienty."

„Ale Zoe se vrátila. A navíc to tak dokonale pasuje."

„Právě proto je to hovadina - protože to tak pasuje. Lidi jsou tak složité bytosti, že na ně pasuje každá teorie. Tím, že na člověka napasujete teorii, zbavíte ho komplexnosti a přijdete o všechno, co je .lidské. Teorie, které pasují, vyloučí ostatní teorie, takže nakonec nepasují ani ony samotné. Jako náboženství, která vylučují ostatní náboženství, kážou o míru a vedou lidi do války To, co pasuje, nikdy nepasuje. To, co pasuje dokonale, pasuje nejhůř."

„To je šílený."

„Ne, to je Gódel. Kurt Gódel, Godelův teorém. Změna paradigmatu, 1931."

„Ale to, co mě učí A. K., mi umožňuje proniknout do hloubky."

„Vy si představujete, že lidi jsou díry, které jsou nějak hluboké, a že čím hlouběji, tím lépe?"

„To vy pořád mluvíte o pochopení'."

„V současnosti, ne v minulosti."

„Jenže já to cítím sám na sobě! Kdybych se dokázal prokopat až ke kořenům svého chování v minulosti, pochopil bych, co vlastně dělám, a bylo by mi líp. V hlavě mám najednou samou minulost!"

„Vidíte? V tom to je. A. K. vám vnutila myšlenku, že kdybyste byl co k čemu, nahlédnete skrz přítomnost do minulosti, a pak z vás bude skutečný pašák, možná lepší než ona. Analýza redukuje jednu věc na jinou - tohle není tohle, ale tamto; skutečnost není skutečnost, ale představy; přítomnost není přítomnost, ale minulost. Kamaráde, něco vám řeknu: uzdravování se děje v přítomnosti. Nikdo se ještě neuzdravil v minulosti."

„Freud to dokázal ve své přítomnosti. U jeho případů, když se nevědomé stane vědomým, je to jako záblesk světla - katarze. Prásk! Zlepšení!"

„Katarze se nedostaví nikdy. Za ty tři roky, co jsem tady, jsem to ani jednou nezažil. A neznám nikoho, kdo by byl svědkem něčeho takového. Freud kecal, pokud to nevíte. Jako když tiskne."

„A nejste náhodou na Freuda tak vysazený, protože jste nikdy neabsolvoval psychoanalýzu?"

„ Jak to myslíte, neabsolvoval? Zkusil jsem to, aby bylo jasno. A se špičkovým analytikem."

„Vážně?" To pro mě bylo překvapení. „Jak to dopadlo?"

„Včas jsem toho nechal."

„Proč?"

„Přestal jsem se trefovat do koše. A navíc mi někdo, koho jsem si vážil, řekl, ať toho nechám."

„Kdo?"

„Ike White."

„Ike? Ale vždyť on sám byl analytik."

„Právě. Věděl svoje. Žil s psychoanalýzou a taky s ní umřel. S novým analytikem u smrtelné postele." Povzdechl si. „Koukejte, řeknu vám to jednoduše: analýza tvrdí, že se starým se vyrovnáme pomocí starého. Ale to nejde. Omíláním starého jenom zatlačíte jehlu hlouběji do drážky. Pořád dokola."

„Je nějaká je jiná možnost?"

„Ze starého se dostanete jen pomocí nového."

„Já nepotřebuju vaše aforismy, Maliku, já potřebuju pomoc! Vymyká se mi to z rukou! Někde hluboko v paměti mi otec vrtá stoličky a tiše při tom kleje a matka hází nože a křičí jako o život, pořád se mi to vrací, pořád to mám před očima, do prčic práce! Pořád mám dojem, že nejsem dost dobrej! V porovnání s várna jsem jenom podělanej smrkáč!"

Stiskl mi rameno, jak to vždycky dělal. „Vy jste naprosto v pořádku, příteli. Nic s vámi není." Jeho ruka mě hřála na rameni.

„Ale mně je mizerně, Maliku. A vy teď nejste se mnou, jste někde daleko."

„Ano. Máte pravdu. Nevím, co to se mnou dneska je. Povídejte."

„Prostě - chci se naučit používat psychologii, abych pomáhal druhým."

„Psychologie nikomu nepomůže."

„Radši už půjdu."

„Počkejte!" Chytil mě za ruku. „To, co lidem pomáhá, nemá s psychologií nic společného. Není to v tom, jakou použijete teorii nebo slova."

,A co teda lidem pomáhá?"

„Když mají pocit, že je vnímáte, a když vy cítíte, že oni vědí, že je vnímáte, a když víte, že vás také vnímají. V tu chvíli dojde ke splynutí duší. Nic jiného v tom není. Duše. Uzdravování při psychoterapii způsobuje duše."

„Při terapii i v životě nejde jen o to, co děláte, ale co uděláte potom. Nejde jen o chyby, které vám zkomplikují život, ale i o to, co chybám předcházelo a co bude následovat. Napoprvé, prvním pokusem, to nikdy netrefíme, ale když uděláme chybu, musíme se snažit dál, nevykašlat se jeden na druhého. Jako v basketbalovém týmu. ...“

„V terapii je to jiné. Doktor má zkušenosti a pacient za ním přichází kvůli té zkušenosti - snad i kvůli moudrosti. To jste mě učil sám."

„Já vás učil, že pomáhá kontakt, když ucítíte to cvaknutí' "

„Freud tvrdí, že ke skutečnému kontaktu dojít nemůže. Kvůli nevědomým poruchám v dětství na sebe pouze křičíme přes nepřekročitelnou propast."

„Žádná propast neexistuje, kamaráde, a vy to moc dobře víte. Mezi náma dvěma k tomu cvaknutí' došlo mockrát. To teorie vytváří propasti, teorie je tou propastí.

„Když při sezení s pacienty začnu přemýšlet, nemůžu být zároveň stoprocentně s nimi. Něco jako ,Myslím, tedy nejsem'."

„Právě. Nejde o to, jakou metodu použijete, jde o to, jaký jste člověk. Víte, čím jsem starší, tím víc mi připadá, že to, co nás takzvaně ,učí, je přesným opakem toho, co ve skutečnosti existuje. Učí nás, abychom se vyhýbali konfliktům, protože to vede k násilí, přičemž k němu vede právě to vyhýbání. Učí nás, že si nemáme všímat vzájemných rozdílů a tak se vyhneme stereotypům, a přitom právě pochopení rozdílů vede k odbourání stereotypů. Nebo ta Freudova teorie, že díky terapii změníme nevědomé ve vědomé? Možná bychom udělali lépe, kdybychom lidem pomáhali změnit vědomé na nevědomé - a tím se zbavit svého ega!"

O psychiatrii:

Najednou jsem pochopil, jak se ,já" stalo východiskem psychiatrie, jak

se kolem něj rozvinul celý průmysl, který užívá já psychiatra, aby zatvrdilo já pacienta, ať už za pomocí rozhovoru nebo léků - to už je celkem jedno.

Všemožné teorie měly pouze vyvolat zdání složitosti, a přitom to bylo tak jednoduché: šlo pouze o navázání kontaktu.

Jako by se psychiatři těmi komplikovanými teoriemi tomuto kontaktu bránili a zároveň svým , já" dodávali zdání výjimečnosti, zdání, že jsou lepší nebo chytřejší - přídavné jméno doplňte dle libosti - než pacienti.

Všechny ty obleky a uniformní kravaty, černé lakýrky, směšná slova.

Co nejvíc to zkomplikovat, aby k výkonu takové činnosti bylo zapotřebí předlouhé rady akademických titulů, aby tuto práci mohli vykonávat pouze oni a mohli si za to účtovat přemrštěné částky, za to, že mají monopol na zvrácenou „kulturu já", na tu odvrácenou stranu Amerického snu, aby se mohli zuby nehty bránit kontaktu s ostatními, aby byli jiní, lepší, odlišní, izolovaní.

Taková kravina. Přitom léčí pouze a právě kontakt, a ne nějaké ,já".

O terapii:

„Plakali jsme společné slzy smutku, porozumění a, ano, i lásky. Poprvé jsem viděl, že to, co lidem v psychoterapii pomáhá, nemá s psychologií nic společného, ale že jde právě o tohle, o lidský přístup, o souznění s druhým, kterého vnímáte jako součást nějakého celku. Porozumějte a budete milovat; milujte a porozumíte. Láska, porozumění a smutek jsou stejná slova pro totéž.

„Uzdravování," řekl Malik, „má s mozkem stejně málo společného jako láska."

„Dík," řekla Zoe. „Něco takovýho jsem nikdy předtím necítila. Skoro mě to děsí, asi proto, že je to nějak opravdový."

„Děkuju."

Bylo jedno, kolik času jsem na člověka měl, záleželo jen na tom, jak jsem se mu dokázal skutečně věnovat. Přišel jsem na to, že kontakt lze navázat během několika vteřin, nebo k němu nemusí dojít ani za padesát let manželství, může se uskutečnit na vzdálenost tisíce mil, a nemusí se povést, ani když jsou dva lidé v jedné místnosti. A já jsem té noci s těmi lidmi skutečně byl.

Musíme být s lidmi v kritických chvílích jejich života v opravdovém kontaktu a tím je léčit. Ale dnes je to tak těžké probojovat se v nepřátelských nemocnicích a léčebnách plných přístrojů a vysušených srdcí a mrtvých duší ke skutečnému trápení, ke skutečnému léčení. Kolik jsme toho ztratili.

O psychiatrii , pojišťovnách, systému, chemii:

…..Hora hoře (psychiatrická léčebna) se povážlivě zakymácela kvůli mohutným otřesům v celém zdravotnictví. V nemocnici vládl čím dál větší chaos. Algoritmy rozhodovacích klíčů přestaly platit, krabičky organizačních grafů se bezmocně houpaly, narážely do sebe a zůstávaly viset v podivných úhlech. Jako se lékaři nemohou vyrovnat obchodníkům, nemocnice se nemohla rovnat pojišťovacímu průmyslu. Pojišťovny už víceméně nemocnici vlastnily, a s ní i pacienty.

Rozhovor s terapeutem se nevyrovnal lékům.

Pojišťovny za povídání nehodlaly dále platit.

Člověk přímo viděl, jak se příkop rozdělující Ameriku ještě rozšiřuje: ti, kdo měli peníze, si mohli povídat s terapeutem; ostatní dostali léky.

Z většiny psychiatrů se stanou předepisovači prášků.

Jediný, komu z toho poteče zisk, jsou farmaceutický průmysl a pojišťovnictví. Vydělají spoustu peněz.

Už teď bylo těžké navzájem rozeznat farmaceutické podniky od pojišťoven, pojišťovny od nemocnic.

Brzy budou všechno vlastnit mamutí nadnárodní společnosti, podobně jako média a showbusiness. Rizika, která na sebe kdysi braly pojišťovny - vlastně kvůli rizikům pojišťovny vznikly - budou už podstupovat pouze pacienti a lékaři.

Psychiatrie se scvrkla na model běžný třeba v interně: onemocnění, diagnóza a prášky. …

Psychiatři padli za oběť přesně tomu, co měli léčit u svých pacientů: izolaci jednoho člověka od druhého a násilí jednoho člověka vůči druhému.

A v institucích, kam byli nemocní chudáci posláni na léčení, na všech Horách celého světa, je čekalo totéž - izolace a násilí.

V rámci psychiatrie, údajně nejlidštějšího oboru z celé medicíny, byla lidská bytost pomalu odsouvána na poslední místo. Asi se s tím nedá nic dělat, říkal jsem si, když jsem seděl v téměř dvě stě let staré posluchárně, vzhledem k tomu, že zakladatelé této nemocnice chápali nemoc ducha jako opak nemoci těla. Tady jsem poznal, že místní odborníci snad doopravdy věří, že utrápená duše se dá léčit jako tělesný neduh.

A když se u milionů školáků i dospělých ocejchovaných diagnózou SPP - syndrom poruchy pozornosti - užívajících léky jako ritalin postupně objeví tiky v obličeji podobné Tourettovu syndromu, které mohou být nevyléčitelné? Co se dá dělat, to je přece cena, kterou platíme za to, že s pomocí chemie chceme lépe fungovat. A když některé uživatele prozacu, kterého bylo jen za můj první rok na Hoře předepsáno v celé Americe dvě miliardy balení, postihne ztráta sexuální touhy? Nu což, není nakonec pro celou společnost lepší, když se sexuální touha mírně potlačí? A co když bude nějak postiženo i samotné lidství člověka, jak tomu zhusta bývá, když na něco tak jemného jako mozek jdete s něčím tak humpoláckým, jako je droga? No co, vždyť jsme si takzvaného lidství už užili až až, ne?

Celý rok, kdykoli se můj selský rozum střetl s nějakou teorií, kterou se mi tu snažili nalít do hlavy, vždycky mě hned napadlo: „To si snad dělají srandu."

O systému:

„Blahopřeju," řekla Viv.

„K čemu?"

„Že vás vyhodili z Hory. Tím se chlubte jako Čestnou medailí Kongresu."

„Bezva. Budu muset změnit titul svý autobiografie z „Paměti snaživce" na „Břídil na Hoře hoře".

„Břídil? V čích očích, v jejich? Zaplaťpámbu, že vám neřekl, jak moc jste úspěšný!" Zasmál jsem se. „Poslouchejte, kovbojíčku," pravila, její falešné řasy poskočily vzhůru k blond drdolu a její lískově hnědé oči se rozšířily. „Tohle jsem viděla už mockrát: pokud jste aspoň trochu dobrý, zbaví se vás. Kdo za něco stojí, na Hoře nevydrží."

A měla pravdu. Zbavili se každého, kdo „svítil": mě a Henryho a Hannah a Malika a Genevy Hooevensové a spousty dalších dobrých terapeutů, kteří nyní pracovali ve městě. Podařilo se jim nás vystrnadit. Zapadli jsme v toku dějin, které budou brzy přepsány. …

Pravdu už nebude mít kdo říct.

O psychiatrii:

Po celé Americe se upřímní, inteligentní a nadšení mladí lidé hlásí na podobné vzdělávací programy. Doufají, že se díky nim více otevřou a naučí se, jak pomoci těm, kteří trpí v osidlech duševních poruch. Místo toho se však naučí, jak se uzavřít do sebe a stát se výjimečným. Nakoupí si

nádherná auta a po deseti letech praxe se podívají do zrcadla, a místo aby viděli opravdového člověka, uvidí pouze svůj odraz.

Vždycky budou existovat Lloyalové, Nashové, Errolové, vždycky bude nějaký Heiler nebo Schlomo Dove. Špatné je, že jakmile se jednoho zbavíte, objeví se hned další. Dobré je, že během cesty vzhůru po žebříku kariéry všichni umírají.

Možná není zas tak špatné, když všichni psychiatři začnou jednoduše předepisovat léky a přestanou lidem naslouchat, protože skutečná práce s lidmi se přesune k těm, kteří to umějí mnohem lip, na sestřičky a sociální pracovníky a zřízence a alkoholiky a narkomany, kteří se ze své závislosti léčí, a poradce odkudsi z nejspodnějších příček organizačního diagramu Hory, kteří za uplynulý rok možná pacientům pomohli nejvíc. Na ty, kteří byli s pacienty dnem i nocí a při náhodných setkáních jim díky selskému rozumu poskytovali prosté lidské moudrosti získané z vlastních trpkých životních zkušeností a tím jim pomohli při uzdravování. Jako třeba ti věčně usměvaví pracovníci a pracovnice údržby, často lidé tmavé pleti, kteří s pacienty prohodili pár slov, když vysypávali odpadkové koše nebo vytírali podlahu nebo sekali trávu.

Když se nějakého bývalého pacienta po letech zeptáte, proč se jejich stav zlepšil, nezmíní se o léku nebo psychiatrovi, ale právě o někom takovém. Jako je třeba Viv. Největší naději jsem však v současnosti spatřoval ve sdružování samotných pacientů, kteří sami vytvářeli podpůrné skupiny, jako byla Zoina PPPP (Pomoc pacientům proti psychoterapeutům) pro zneužívané, nebo MDA - Maniodepresivní asociace - kde si vzájemně radili, jak najít rozumného terapeuta a jak vzdorovat moci světově uznávaných odborníků z velkých institucí, ze všech Hor.

O léčebně, o pacientech:

„Lidi, kteří sem přicházejí, jsou nemocní z nemocného světa. Jsou to kanárci v důlní štole, příteli. …“

Prodírali jsme se davem, snažili jsme se udržet na chodníku posypaném pískem a solí, lidi se klouzali po zledovatělém trávníku.

Bylo to žalostné, všichni tito lidé měli normálního života plné zuby a chtěli do léčebny pro psychicky nemocné. Strhl je proud a nesl je od čehosi pryč. Myje tahali z vody, ale nikdo se nedíval nahoru proti proudu, co to „cosi" vlastně je.

“.…… žena pořád opakovala: „Tenhle život je jenom na zkoušku. Jenom na zkoušku. Kdyby to byl opravdovej život, tak by vám přece někdo dal instrukce, kam máte jít a co dělat.“

„Vy ho znáte, doktore?"

„Ani ne."

„Umřel na podchlazení."

„Tak umřeme všichni," řekla Viv, „na přílišný chlad."

A o nás a o vesmíru:

„….. už není možné postaru chápat „já“ a „to ostatní“, aniž bychom brali v potaz jejich vzájemnou spojitost, stejně jako nelze – pokud si odskočíme do zcela jiného oboru – postaru chápat částice hmoty, protože nová fyzika prokázala, že neexistují žádné izolované newtonovské částice, jako ty barevné kuličky modelů organických sloučenin v chemii, že to, čemu říkáme „částice“ hmoty, jsou vlastně vzájemné vztahy mezi částicemi, což znamená, pokud to vezmeme do důsledku, že vesmír se neskládá ze základních prvků, ale z tvárného přediva vzájemných vztahů a pojítek, z téhož prostředí, do kterého se my, vydělení z něj v lidské podobě, toužíme navrátit.“

A trochu o letadlech J:

"V umělohmotném prostředí letiště jsme se připojili ke všem těm, kteří se chystali poručit svou duši těžkým ocelovým strojům ve víře, že se udrží ve vzduchu. Naše víra byla mírně podkopána skutečností, že jsme různé piloty i mechaniky už několikrát léčili. Často byli alkoholici nebo závislí na drogách, popřípadě trpěli takovou depresí, že se chtěli zabít, a bylo jim naprosto fuk, že by s sebou vzali letadlo plné lidí. Pamatuji se na jednoho pilota, který trpěl fixní ideou, že nic kovového létat nemůže a že je to ve skutečnosti Bůh, kdo jednotlivá letadla zdvihá a přenáší na místo určení, a že vzhledem ke všem hříchům světa se na to Bůh brzy vykašle a bude následovat série leteckých katastrof. Když mu vypršela pojistka, byl odlifrován pryč s receptem na šest různých léků, a pokud vím, vrátil se k létání."

A ještě několik pěkných výroků z knihy:

„Hned jak objevíte pravdu, faleš nad vámi ztratí moc."

„Vědomosti zapomenete. To, co jednou doopravdy pochopíte, to nezapomenete nikdy."

„Víme prdlačku o tom, ,proč' se něco děje, tak si vymýšlíme všechny možné báchorky - cvokaři přicházejí s těmi nejtvárnějšími - o penisech, o molekulách v mozku.“

„Je možné, že „psychopatologie" jako taková vůbec neexistuje.“

„No, hlavně si dávejte bacha, kovboji."

„Proč?"

„Ti dobří to často schytají do zad."

O autorovi: http://en.wikipedia.org/wiki/Samuel_Shem

Zpět na hlavní stránku

Zpět na předchozí stránku