Vnitřní cesta???

Je každá nemoc výzvou, odysseou, cestou?
Cestou, která nám chce něco říct, o nás samotných, o naší společnosti, o světě okolo?
A lze tou cestou projít? Až k pokladu? A zase zpátky do života, k lidem? Je zdraví jedním z těch pokladů? Snad. V každém případě následující článek vyvolává tyto i jiné úvahy. Přestože je o nemoci, jež zdravé mnohdy děsí a nemocné někdy odsouvá k životu na okraji společnosti.
Jde o pohled netradiční, nazírající na tuto nemoc z pozoruhodného konce a nepochybuji, že tenhle náhled má jistě mnoho odpůrců. Mně se ale líbí a myslím, že za přečtení to rozhodně stojí.

Joseph Campbell: Schizofrenie aneb Vnitřní cesta [1970]

Na jaře roku 1968 jsem byl vyzván, abych uspořádal seminář o schizofrenii na Esalenském institutu v Big Sur v Kalifornii. Přednášel jsem tam rok předtím mytologii a Michael Murphy, mladý vynalézavý ředitel té mimořádně zajímavé instituce, se očividně domníval, že by bylo dobré zachovat jakousi kontinuitu. Já však o schizofrenii nevěděl ani co by se za mák vešlo, a tak jsem mu po obdržení dopisu ihned zatelefonoval:

„Poslouchej, Miku, já o schizofrenii nevím téměř vůbec nic! Co kdybych přednášel Joyce?" nabídl jsem mu.
„To klidně můžeš, ale já bych rád trval i na té schizofrenii," nedal se Murphy. „Můžeme přednášku zdvojit: ty a John Perry budete mluvit o mytologii a schizofrenii. Co ty na to?"

Doktora Perryho jsem sice tehdy neznal, ale v mládí se o mně říkalo, že bych na jalové krávě uměl vymámit
i tele (což — jak musím říci — je schopnost, které se nevyrovnají ani diplomy z těch nejlepších univerzit), a tak jsem si řekl, že to zkusím.

Věděl jsem, že na Mika se dá spolehnout, a byl jsem si téměř jist, že má za lubem něco dobrého a zajímavého. A nepletl jsem se! Za pár týdnů jsem ve schránce nalezl dopis ze San Franciska —John Weir Perry, M. D., mi posílal kopii článku, který publikoval v roce 1962 v žurnále Annals of the New York Academy of Sciences. K mému nemalému překvapení z něj vyplývalo, že představy ze schizofrenních stavů se do nejmenšího detailu shodují s obrazy cest mytologických hrdinů, které jsem v roce 1949 nastínil a objasnil ve své knize Hero with a Thousand Faces (Hrdina o tisíci tvářích)!

Má práce byla komparativní studií mytologií lidstva s víceméně nahodilými odkazy k fenomenologii snů, hysterie, mystických vidění a podobných stavů. Šlo z velké části o definici témat a motivů společných všem mytologiím a při jejich shromažďování jsem neměl nejmenší potuchy o tom, do jaké míry by mohly korespondovat s fantastickými představami stavů šílenství. Podle mého názoru šlo o univerzální, archetypální a psychologicky podmíněné symbolické látky a motivy vlastní všem tradičním mytologiím; a najednou jsem měl před sebou práci, v níž dr. Perry dokazoval, že stejné mytologické obrazy spontánně vyvstávají z trýzně stavů prožívaných našimi současníky při totálních schizofrenických kolapsech: ze stavů těch, kdo ztratili kontakt se životem i názory své komunity a jejichž nutkavé fantazírování nemá s okolní realitou pražádnou spojitost.

Perryho popis kolapsu ve stručnosti zněl takto: prvním obvyklým znakem je odchylka či vydělení z lokálního společenského řádu a kontextu, následuje dlouhý a zpětný posun časem a ústup hluboko do psýchy, kde jedinec prochází bezpočtem chaotických a zjevně hrůzostrašných střetů a hned nato (má-li to štěstí) prožitky harmonie, které jej naplňují, posouvají zpět ke středu a dodávají mu novou odvahu.

A nyní můj nárys cesty mytologického hrdiny definovaný v mé práci jako: 1) separace, 2) iniciace, 3) návrat:

Odvážlivec opouští svět každodenní reality a vstupuje do divotvorných krajů nadpřirozena: tam naráží na bájné síly a strhává vítězství jednoznačně na svou stranu: hrdina se vrací ze svého tajuplného dobrodružství nadán silou plnit prosby a přání svých bližních.

Ano, model mýtu koreloval s modelem zmíněných fantastických představ vycházejících z hlubin psýchy!

Dr. Perry ve své práci tvrdil, že v některých případech je lepší dát schizofrenickému procesu volný průběh, nenarušovat psychózu šokovou terapií či jinými léčebnými prostředky a úsilí zaměřit na podporu procesu rozpadu a následné obnovy. Chce-li jít lékař touto cestou, musí však být bezpodmínečně obeznámen s jazykem mytologických obrazů. Je to on, kdo musí porozumět mozaice úlomkovitých znamení a signálů, jež k němu ve snaze najít společnou komunikační rovinu vysílá pacient postrádající jakýkoli kontakt s racionálním způsobem uvažování a dorozumívání. V tomto ohledu není schizofřenický kolaps ničím jiným než cestou do duše a zpět časem, cestou směřující k tomu, co bylo ztraceno či opomenuto, cestou k obnově životadárné rovnováhy. Nechme tedy poutníka po té cestě jít. Někde se příliš naklonil a teď padá do modravých hlubin a možná se i topí; ale na dně ho jistě čeká kouzelná pokladnice života, tak jako podle staré legendy čekala hluboko na dně kosmického oceánu na potopivšího se Gilgameše kouzelná rostlina jménem „Mladým stává se stařec". Nepokoušejme se jej tahat z vody: raději mu pomozme tu roztodivnou schránku na dně objevit a otevřít.

Nu, jak jistě tušíte, v Kalifornii se mi velice líbilo. Rozmluvy s dr. Perrym i naše společná přednáška mi otevřely nové horizonty. Uvědomil jsem si, že jsem mýtus studoval dlouhá léta víceméně z akademického a osobního entuziasmu, aniž bych věděl něco bližšího o metodách, které by mohly výsledky mého bádání učinit použitelnými i pro potřeby ostatních. To se mělo nyní změnit a já začal přemýšlet o tom, jak by mohly všechny mnou nashromážděné údaje a materiály z oblasti mytologie pomoci lidem v nouzi.

Michael Murphy a dr. Perry mě odkázali k eseji „Šamani a akutní schizofrenie" („Shamans and Acute Schizophrenia") od dr. Juliana Silvermana z amerického Národního ústavu duševního zdraví, publikovanou roku 1967 v žurnále American Anthropologist, kde jsem nalezl další mimořádně zajímavé a pro mé bádání přímo veledůležité informace. Jak jsem již jinde podotkl, mytické obrazy a rituály primitivních loveckých společenství vycházejí velkou měrou z psychologických zkušeností šamanů. Šaman je osoba (pohlaví mužského či ženského), která na počátku adolescence prošla těžkou duševní krizí, dnes označovanou jako psychóza. Je běžné, že rodina v takové situaci pošle pro staršího šamana, který coby odborník v těchto věcech zběhlý provede nutná opatření a za zpěvu a patřičných rituálních pohybů krizi zažene, podotýká dr. Silverman ve své práci a rovněž dokazuje na příkladech: „V primitivních kulturách, které rozptýlení takové výjimečné životní krize připouštějí, (šamanská) abnormální zkušenost obvykle předznamenává mimořádné kognitivní a emotivní schopnosti jedince, který je posléze považován za osobu s rozšířeným vědomím." Diametrálně odlišná je situace v kultuře ovládané rozumem, jako je ta naše — slovy dr. Silvermana: „V kultuře, v níž pro řešení krizových zkušeností tohoto druhu neexistují patřičné směrnice, jedinec (schizofrenik) čelí obvykle utrpení, které je mnohem horší než počáteční pocity úzkosti."

Poslechněte si nyní příběh eskymáckého šamana, kterého na počátku 20. let interviewoval velký dánský učenec a cestovatel Knud Rasmussen. Rasmussen byl člověk nesmírně citlivý a vnímavý a jeho rozhovory s obyvateli severoamerické Arktidy, se kterými se setkal na cestě z Grónska na Aljašku coby člen páté dánské thulské expedice (1921—1924), jsou opravdovou učebnicí lidskosti.

Igjugarjuk byl eskymáckým šamanem z kmene lovců sobů obývajícího severokanadské tundry. V mládí se mu zdály sny, které si neuměl vyložit. V noci ho navštěvovaly podivné neznámé bytosti a promlouvaly k němu a když ráno procitl, jeho sny byly stále jako živé a on tak mohl svým přátelům a členům své rodiny vše popsat do nejmenšího detailu. Jeho rodina byla poděšena, ale jelikož tušila, o co jde, poslala pro starého šamana jménem Peqanaoq. Stařec určil diagnózu, posadil mladíka na jednomístné sáně a odtáhl ho hlubokou mrazivou arktickou nocí do neobydlené oblasti, kde postavil maličké iglú, v němž mládenec mohl pouze sedět se zkříženýma nohama. Na ledovou zem Peqanaoq rozprostřel kus kůže a protože se Igjugarjuk nesměl ani dotknout sněhu, přenesl ho ze sání na podložku v náručí. Chlapec zde měl setrvat třicet dní o samotě. Šaman mu nařídil, aby nemyslel na nic jiného než na Velkého Ducha, a pak jej zanechal uprostřed ledové noci bez jídla i pití. Po pěti dnech se stařec vrátil a dal chlapci napít vlažné vody; za dalších patnáct dní přijel s vodou a troškou masa — ale to bylo vše. „Někdy jsem maličko zemřel," řekl Igjugarjuk Rasmussenovi, když popisoval strašný chlad a půst. Poslušný mladík nemyslel na nic jiného než na Velkého Ducha a ten se mu na samém konci jeho mučivé zkušenosti skutečně zjevil v podobě ženy vznášející se nad jeho hlavou. A i když onu ženu již nikdy více nespatřil, stala se jeho ochranným duchem. Starý šaman ho poté odvezl zpět k rodině, kde se musel po dalších pět měsíců postit; a jak později řekl svému dánskému hostu, časté opakování takových půstů je nejlepším prostředkem k poznání věcí skrytých a neznámých. „Jediná opravdová moudrost," řekl Igjugarjuk, „žije v pusté samotě daleko od lidí a lze ji poznat jen strádáním. Jen strádání a utrpení otevírá lidskou mysl tomu, co ostatním zůstává ukryto."

V Nome na Aljašce vyprávěl dr. Rasmussenovi o podobné nebezpečné výpravě další nadaný šaman jménem Najagneq. Tento starý muž však měl tu smůlu, že upadl v nemilost své vesnice. Jak jistě víte, šamanská funkce v sobě skrývá řadu rizik. Když se věci nedaří tak jak mají, lidé obvykle obviňují šamana. Šaman je podle nich továrnou na kouzla. A tak si tento muž musel vymyslet spoustu nejrůznějších triků a mytologických povídaček, aby zastrašil své sousedy a udržel je v patřičných a pro něj bezpečných mezích.

Když dr. Rasmussen seznal, že Najagneqovo umění je jeden velký podvod, zpříma se ho jednoho dne zeptal, zda sám věří v existenci nějakého ducha či nadpřirozené síly. Je tu síla, která se jen těžko popisuje a které říkáme Sila," přitakal šaman. Je to duch velmi mocný, udržovatel světa, počasí, vlastně všeho života na zemi. Je tak mocný, že k lidem nepromlouvá slovy, ale bouřkami, sněhem, deštěm, mořskými bouřemi, vším, čeho se člověk obává. Mluví k nám také prostřednictvím slunečních paprsků, klidných hladin moří a malých nevinných a hravých děcek, jež o ničem nemají ponětí. Když se vše daří a časy jsou dobré, nemá Sila lidem co říct; přebývá ve světě nesmírné nicoty a do toho našeho zasahuje, jen když si přestaneme vážit života a svého každodenního chleba. Silu ještě nikdy nikdo nespatřil. Jeho země je jedno velké tajemství: je blízko nás a zároveň nekonečně daleko."

A co nám Sila říká?

„Silu, duši světa, nelze spatřit," řekl dále Najagneq Rasmussenovi. Je možné jen slyšet jeho hlas. Víme, že má hlas něžný jako žena, tak jemný, že nevystraší ani naše dítka. A říká nám: Sila ersinarsinivdluge, ,Světa se nemusíš obávat'."

Není jistě náhoda, že moudrost těchto velmi prostých lidí („prostých" z hlediska naší kultury, vzdělanosti a stupně civilizace) se v podstatě shoduje s učením těch nejváženějších mystiků. Jde o hlubokou lidskou moudrost skrývající se v nejtajnějších zákoutích našeho nitra. Cestu k ní může objevit každý, ale naše cesta aktivního racionálního myšlení se nezdá být tou pravou.

Dr. Silverman rozlišuje ve své stati o šamanismu dva zásadně odlišné typy schizofrenie. Jeden typ nazývá „idiopatická schizofrenie", druhý pak „paranoidní schizofrenie". Mluvil-li jsem o „šamanské krizi", tak Silvermanova idiopatická schizofrenie se zdá být v mnoha ohledech její analogií. Jejím charakteristickým průvodním rysem je únik před dopady zkušenosti vnějšího světa. Jedinec ztrácí zájem o svět věcí a schopnost soustředit se na něj, jeho realitu vnějšího světa čím dál častěji ohrožují vjemy přicházející z podvědomí a nakonec nad ní vítězí. Člověk stižený paranoidní schizofrenií na druhé straně zůstává ostražitý. Podněty ze svého okolí vnímá s extrémní citlivostí, interpretuje je však v duchu svých fantazií a s ohledem na svou úzkost, panický strach a hrůzu z nebezpečí útoku. Útoky ve skutečnosti přicházejí zevnitř, ale on si je promítá do světa vnějšího, ve kterém — jak si představuje — na něj číhá samé nebezpečí. Jak dr. Silverman poznamenává, tento typ schizofrenie nevede k žádnému vnitřnímu prožitku, jenž by byl srovnatelný se šamanskou zkušeností: „Paranoidní schizofrenik — neschopný pochopit nebo snést tvrdou realitu vnitřního světa —jako by ukvapeně zaměřil svou pozornost na vnější svět Takové řešení krize je zcela nezdařilé a vnitřní chaos se jím ani neurovná, ani urovnat nemůže." Dá se říci, že oběť pomatení tak žije téměř výhradně projekcemi vlastního podvědomí.

Na opačné straně stojí pacient-psychotik, zavedený nemilosrdným osudem do tmavých hlubin vlastního já. Tam je jeho bytí, tam směřuje jeho pozornost, tam se odehrává jeho boj proti hrůzným přízrakům nezvládnuté duševní energie, boj na život a na smrt Zdálo by se, že to je přesně to, čím prochází budoucí šaman na své vizionářské cestě, a proto si položme otázku, zda je či není nějaký rozdíl mezi krizovou situací, v níž se ocitá „primární schizofrenik", a situací šamana inklinujícího k extázi. Fakt je, že šaman neodmítá společenský řád své primitivní kultury a neopouští ani jeho zvyklosti, které mu de facto umožňují vrátit se zpět na rovinu racionálního vědomí. Jeho čerstvé vnitřní prožitky navíc platnost lokálních dědičných zvyků většinou osvěžují, potvrzují a posilují, jelikož šamanova osobní snová symbolika a symbolika celé komunity jsou identické. Tento ideál ostře kontrastuje se situací v moderní společnosti, od níž se pacient-psychotik zcela odvrací a jejíž symbolika nemůže ani v nejmenším sloužit k efektivní asociaci podvědomých symbolů. Zatímco šamanův vnější život v komunitě je v naprostém souladu s jeho vnitřními pocity a prožitky, ztrácí se trpící a zmatený schizofrenik v děsivých výplodech své vlastní — a přesto absolutně cizí — představivosti a zavedený lokální systém symbolů mu není nic platný.

Nuže, jak jsem již řekl, ten výlet do Kalifornie se náramně vydařil. Osud mě hnal dříve netušenými směry a bylo tomu tak i po mém návratu do New "Yorku, kde mě jeden z nejlepších psychiatrů našeho bláznivého velkoměsta dr. Mortimer Ostow přizval, abych s ním prodiskutoval studii připravovanou na setkání Společnosti pro dorostovou psychiatrii. Dr. Ostow se v ní zabýval jistými společnými znaky, jež se zdály být charakteristické pro — řečeno jeho slovy — „mechanismy" schizofrenie, mysticismu, zkušenosti s LSD a „antinomianismu" dnešní mládeže, tedy toho rozporuplného antisociálního jednání, které je dnes tak rozšířené mezi dospívajícími studenty a jejich akademickými poradci. I toto pozvání bylo úžasně zajímavou zkušeností a otevřelo mi brány do prostoru, který měl spojitost nejen s mým světem mýtů, ale i se světem mé každodenní zkušenosti, v němž jsem se pohyboval coby vysokoškolský profesor.

Zjistil jsem, že skok do hlubin duše zprostředkovaný užitím LSD lze přirovnat k idiopatické schizofrenii a antinomianismus naší mladé generace k paranoidní schizofrenii. Mladí pociťují hrozbu ze strany moderní civilizace či (chcete-li) ze strany establishmentu a v žádném případě na nás nic nehrají. Nejde o žádný podfuk, ale o skutečný stav duše, o skutečné vydělení z komunity, přičemž vnější negace a agresivita nejsou ničím jiným než odrazem vnitřního konfliktu. Jen si uvědomme, jaké problémy dnes mladí lidé mají s komunikací! Jejich myšlenky mají často tak silný emotivní náboj, že je naší racionální mluvou zkrátka nemohou verbalizovat. Chtějí se vyjádřit, chtějí být pochopeni, ale je až neuvěřitelné, jaké problémy mají i s jednoduchou oznamovací větou, kterou redukují na změť „vycpávkových" slov, gest a emocionálních pauz. Když s nimi člověk mluví, připadá si někdy doopravdy jako v blázinci beze zdí. A existuje-li nějaký lék na tento druh nemocí, rozhodně není povahy sociologické (jak naše média a mnozí politici tvrdí), ale psychiatrické.

Z mého pohledu je bezesporu zajímavější otázka zkušenosti s LSD. Jde o záměrné vyvolání schizofrenie s očekávanou spontánní remisí, ke které však ne vždy dojde. Můžete přirozeně podotknout, že i jóga je úmyslnou schizofrenií: člověk se odvrátí od světa a na cestě svým nitrem prožívá v podstatě stejná zjevení, jaká provázejí psychotické stavy. Je zde tedy nějaký rozdíl? Jaký je rozdíl mezi psychózou či LSD, tripem a zkušeností jogína či mystika? Ve všech případech jde o skoky do modravých hlubin nitra; o tom nemůže být pochyb. Navíc jsou tyto prožitky často identické i v rovině symbolické (a já se k těmto vnitřním symbolům za okamžik vrátím). A přece jen tu je jeden velmi důležitý rozdíl: s jistou dávkou nadsázky lze říci, že jde o rozdíl mezi potápěčem, který umí plavat, a potápěčem, který plavat neumí. Mystik vstoupí do vody a zjistí, že plave, jelikož má k plavání určité dispozice a krok za krokem následuje rad svého mistra; schizofrenik je naproti tomu sám, bez pomoci a bez talentu, zcela nepřipraven — spadl či záměrně skočil do vody a topí se. Má nějakou naději na záchranu? Chytne se vůbec záchranného kruhu, když mu ho někdo hodí?

Povězme si nejprve něco o vodě. Jak již bylo řečeno, schizofrenik i mystik se ocitají ve stejných vodách. Ale čím se ty vody vyznačují? Jaké mají vlastnosti? Jak se v nich plave?

Jsou to vody univerzálních mytologických archetypů. Zkoumal jsem je v rámci studia mytologie celý život a musím zde říci, že archetypy skutečně existují a jsou po celém světě stejné. Formou se samozřejmě liší: záleží na tradici a ta je jiná v případě buddhistického chrámu, středověké katedrály, sumerského zikkuratu či mayské pyramidy. Rovněž zpodobení božstev jsou v různých částech světa jiná podle místní flóry, fauny, tváře krajiny, původu obyvatel a tak dále. Mýty a rituály jsou různě interpretovány, mají různé racionální významy, stvrzují a posilují různé sociální normy, přesto však za nimi stojí jednotné archetypální formy a koncepty, nad jejichž univerzálností zůstává často rozum stát. A co tedy jsou archetypy? Jaká je jejich funkce a co představují?

Z pohledu psychologie archetypy nejlépe popsal a vysvětlil Carl G. Jung. Nazval je archetypy „kolektivního nevědomí", jelikož náležejí do těch struktur psýchy, které nevycházejí pouze ze zkušenosti jednotlivce a jsou vlastní všemu lidstvu. Podle Junga reprezentuje bazální matrice psýchy druhový instinktivní systém, jehož základem je lidské tělo, nervový systém a zázračný orgán zvaný mozek. Instinktivní chování je společné všem zvířatům a je druhově podmíněno. Přirozeně, že každé zvíře se svému chování učí a přizpůsobuje je daným okolnostem (všimněme si například, jak do místnosti vlézá kočka a jak pes), vše však řídí pudy vlastní jeho druhu a ty také s konečnou platností ovlivňují běh jeho života. A člověk je na tom stejně: i on je řízen, i jeho cesta je předurčena. Jeho mysl je však formována nejen dědičnou biologií, ale též vlastní a sociálně determinovanou biografií. Prvně jmenované se pojí s „archetypy kolektivního nevědomí", zatímco freudovské potlačené biografické vzpomínky na šoky, frustrace a obavy z dob dětství spadají do sféry „individuálního nevědomí". Většina našich snů a každodenních problémů vychází samozřejmě z individuálního nevědomí; schizofrenik na druhé straně sestupuje na rovinu kolektivní a prochází většinou archetypálními obrazy mytického charakteru.

Povězme si nyní něco o síle instinktu: vybavuje se mi v této souvislosti jeden přírodopisný film o mořských želvách. Želvy nakladly svá vejce do písku asi deset metrů od vody a za pár týdnů se z vajec vylíhly malé želvičky zhruba o velikosti menší mince. Vyhrabaly se z písku a namířily si to rovnou do moře. Žádné okolky, žádné experimenty, žádné otázky typu: „Tam kam bych se měla vydat nejdříve?" Nestalo se, že by si nějaký z těch tvorečků spletl směr, vlezl do křovin a tam si říkal: Jejda, co tu dělám? Vždyť já byl stvořen pro něco lepšího!" Ať to byla matka želva či Matka příroda, to, kam mláďata půjdou, bylo předem určeno. Mezi racky na obloze se mezitím rozkřikla zpráva o želvím stvoření a celé hejno začalo na novorozeňátka nalétávat jako letka bombardérů. Ale želvičky nehleděly napravo ani nalevo. Přesně věděly, že jediné, co musejí, je dojít k té modravé ploše v dáli, a uháněly, co jim jejich nožky dovolovaly. Nožičky dovedly bez kdoví jakého trénování a experimentování chodit, očička věděla, že to, co vidí před sebou, je cíl. Systém fungoval, operace běžela podle plánu a malý želví tankový pluk se sice neohrabaně, ale co nejrychleji šinul do moře. Pak mě napadlo, že obrovské mořské vlny musí těm maličkým stvořením nahánět strach. Ale kdepak! Želvy se bez váhání vrhly do příboje a hned v něm plavaly. Ani teď však neměly vyhráno, protože moře je plné nenasytných ryb. Inu, život není peříčko! A já jen dodám: Skutečně víme, o co si říkáme, hlásáme-li, my lidé, návrat k přírodě?

Jako další příklad neomylné vlády instinktu nám poslouží chování právě vylíhnutých kuřátek. Některá z nich mají na sobě ještě přilepené zbytky skořápky, ale vycítit nebezpečí dokáží již zcela neomylně. Objeví-li se nad nimi káně, cupitají do kurníku; letí-li holub, klidně zobou dál. Kde se naučila rozeznávat dravce od holuba? Co (nebo kdo) programuje tyto rozhodovací schopnosti? Když odborníci vyrobili dřevěný model káněte a poslali ho na lanku nad hejno, kuřata se schovala do kurníku; když však byl model puštěn pozpátku — ocasem vpřed, kuřata vůbec nereagovala.

Zmíněná připravenost reagovat na specifické spouštěcí stimuly stejně jako následné modely odpovídajícího jednání jsou fyziologicky dědičné a známé jako „vrozené spouštěcí mechanismy". Jsou konstitutivní pro centrální nervový systém každého živočišného druhu, Homo sapiens nevyjímaje, a jsou základem tajemství zvaného instinkt. A pokud jste ještě stále na pochybách a nevíte, zda uvěřit v jeho řídicí schopnosti, najděte si v jakékoli učebnici biologie pojednání například o životních cyklech parazitů. Zaručuji vám, že přečtete-li si třeba o parazitech přenášejících vzteklinu, budete se sami sebe ptát, zda je člověk vůbec hoden nosit podobný zázrak přírody ve svém těle a dělat mu hostitele. Tento parazit přesně ví, co dělat, co v našem nervovém systému napadnout a jak se k tomu dostat. Přesně ví, kdy zaútočit a proměnit ten „nejdokonalejší výtvor ruky Páně" v bídného „vzteklého" otroka, jenž kouše, přenáší virus do krevního systému dalších obětí a roztáčí ten dokonalý koloběh dál a dál. Pak napadne slinné žlázy. A pak...

Každá lidská bytost má v sobě zabudovaný druhový instinktivní systém, bez nějž by ani nemohla přijít na svět Každý z nás byl ale rovněž vychován specifickou kulturou. Jak zde již bylo řečeno, přicházíme na svět o dvanáct let dříve a tento zvláštní fakt nás odlišuje od ostatních tvorů živočišné říše. Žádná matka by na tom jistě nechtěla nic změnit — je to koneckonců naše přirozenost a náš problém. Ve srovnání s právě vylíhnutou titěrnou želvičkou či kuřecím pískletem s kouskem skořápky na ocásku nemá mládě Homo sapiens ani za mák důvtipu, je absolutně bezbranné a po dobu asi dvanácti let zůstává odkázáno na rodičích či jiných dospělých. Ano, trvá celých dvanáct let, než se vyvineme v úplnou lidskou bytost: učíme se chodit jako lidé, učíme se mluvit, myslet a interpretovat věci kolem v rámci lokálních norem. Na některé signály se učíme reagovat pozitivně, na jiné negativně, z některých máme mít dokonce strach. Většina těchto signálů však není přirozená a má sociální podtext. Specifikuje je společnost, přestože pudy, které jsou jimi aktivovány a kontrolovány, jsou biologicky přirozené a instinktivní. Každý mytologický systém je tedy organizací kulturně podmíněných spouštěcích signálů, v nichž se tlaky sociální a přirozené mísí natolik, že mnohdy nelze ani vystopovat, jakou roli v utváření výsledného jednolitého produktu každý z obou faktorů sehrál. Kulturně determinované signály proto v lidském nervovém systému motivují „vrozené spouštěcí mechanismy" vštěpené okolní kulturou, stejně jako jsou vrozené reflexy zvířat vyvolávány jevovými podněty okolní přírody.

„Znamení evokující a usměrňující energii", tak jsem popsal fungující mytologický symbol já. Dr. Perry tytéž signály nazval „afektové image". Jejich sdělení nejsou adresována do mozku ke zpracování a dalšímu přenosu, nýbrž přímo do svalů, žláz, krevního oběhu a sympatického nervstva. Image však přesto mozkem procházejí a mohou být tímto často velmi vzdělaným orgánem ovlivněny, přetvořeny a jejich poselství okleštěno. Nastane-li taková situace, znamení podle všeho již nefungují tak, jak by měla. Dědičné mytologické významy jsou překrouceny a ztrácejí svou hodnotu i vliv. O poznání horší však je, když jedinec nezná modely pro signály okolní společnosti, jak se to stává u dětí vychovaných v jistých sektách, které nejenže se sociálního života své kultury neúčastní, ale dokonce jej odmítají a pohrdají jím. Takový člověk se v širší společnosti nikdy necítí přirozeně, je vždy poněkud neklidný a možná i paranoidní. Běžné city a významy jsou mu cizí, nic se ho nedotkne, jak by mělo. Je přinucen hledat naplnění v realitě, na niž byl naladěn, v omezeném, a tudíž omezujícím kontextu své sekty, rodiny, komuny či rezervace. V nesegregovaném prostředí je zmaten a může být i nebezpečný.

Myslím, že jsme tímto nastínili zásadní problém, kterému se dnešní rodiče i celé rodiny musejí postavit tváří v tvář: je třeba zajistit, aby proces imprintingu našich signálů do myslí mládeže směřoval do světa, v němž budou muset naši mladí žít, a nikoli pryč od něj. Je-li někdo skálopevně rozhodnut odkázat svým potomkům vlastní paranoiu, nedá se zřejmě nic dělat Je však rozhodně přirozenější, když racionálně uvažující rodiče chtějí vychovat potomka zdatného po fyzické i sociální stránce, otevřeného duchu kultury, v níž vyrůstá, a tudíž schopného racionálně ocenit její hodnoty a konstruktivně podporovat ty aspekty života, které jsou životadárné, progresivní a plodné.

Jak říkám, jde o úkol zcela zásadní a veskrze lidský: dohlédněme na to, aby naše mytologie — ona konstelace signálů, afektových image a znamení evokujících a uvolňujících energii — zprostředkovávala našim potomkům poselství, které jim pomůže otevřít dokořán brány světa, v němž budou až do smrti žít, a nezavede je do dávno zapomenutých časů minulých, ke zbožným iluzím o lepších zítřcích nebo do spárů jakési kverulantské podivínské sekty či módního, ale pomíjivého hnutí. Přikládám tomuto úkolu zásadní význam, protože naše případné selhání může zmýleného jedince přivést až do krajů, které jsou v mytologii známy jako Pustina. Svět k němu nepromlouvá a on nemluví se světem; je vydělen a odkázán sám na sebe. V této situaci obvykle přichází psychotický únik a nešťastník je buďto stižen paranoiou a může ze své cely beze zdí maximálně vykřikovat útržkovitá hesla, nebo putuje do skutečné, čalouněné cely coby idiopatický schizofrenik

Dříve než si popíšeme průběh takového psychického vydělení, oné hlubinné cesty do nitra duše a zpět, rád bych ještě dodal několik vět o úloze řádně fungující mytologie. Podle mého názoru plní mytologie čtyři funkce:

První funkci nazývám mystickou, protože mytologie v člověku probouzí a udržuje pocit vděčnosti a úcty k tajemnému rozměru vesmíru. Nejde o to, aby žil v bázni a strachu, ale aby si uvědomoval, že on sám je jeho součástí a že absolutní mystérium bytí je zároveň mystériem jeho vlastního vícerozměrného bytí. Právě o tom mluvil starý aljašský šaman, když se zmiňoval o výzvě Ducha světa Sily: „Nestrachuj se!" Vždyť jak již bylo řečeno, příroda bude v očích smrtelníka vždy krutá. Strašná, děsivá, nestvůrná. „Absurdní!" zvolali by přemýšliví francouzští existencialisté. (A to je na Francouzích krásné! Byli natolik ovlivněni Descartem, že vše, co nelze analyzovat pomocí karteziánských koordinací, prohlašují za absurdní. My se však můžeme zeptat: Kdo nebo co je absurdní, když soudy tohoto druhu náleží do sfér filozofie?)

Druhou funkcí živoucí mytologie je předkládat obraz světa korelující jak s věděním doby, tak i s dovednostmi a zájmy oslovovaného lidu. V dnešní době nám své obrazy představují především tradiční náboženství; všechna bez rozdílu však nabízejí plátna minimálně dvě tisíciletí stará a již to samo o sobě vyvolává potenciální nebezpečí psychického vydělení. Ptá-li se někdo, proč v těchto dobách obrovského duchovního zápalu a hledání ztrácí církve své kongregace, měl by hledat vysvětlení především zde. Zvou své ovečky do klidu pastviny, která nebyla, nebude a dnes tím spíše není k nalezení na tváři tohoto světa. Takové mytologické pozvání nemůže být ničím jiným než ampulkou vyvolávající přinejmenším mírnou schizofrenii.

Třetí funkcí živoucí mytologie je stvrzovat, podporovat a vštěpovat normy morálního kodexu společnosti, v níž bude jedinec žít. A konečně čtvrtou funkcí je provést jedince krok za krokem všemi dohlednými etapami jeho plodného života ve zdraví, síle a harmonii ducha.

Projděme si nyní letmo ještě jednou jednotlivé etapy lidského života.

První je samozřejmě dětství, dvanáctileté období fyzické i psychické závislosti na rodině, na radách a ochraně dospělých. Jak jsem již poznamenal v kapitole třetí, nejnápadnější biologickou analogii nalezneme u vačnatců, ať už jde o vačice či kterýkoliv druh klokanů. Protože nejde o živočichy placentami, opouští jejich plod dělohu, hned jak jsou vstřebány všechny živiny z vajíčka. Klokaní mláďata se proto rodí již po třech týdnech těhotenství — mnohem dříve, než jsou připravena na život. Naštěstí již mají vyvinuté silné přední nohy, které přesně vědí, nač jsou: malinký tvoreček se (a teď, prosím, opět pozor!) instinktivně vyškrábe po matčině břiše do vaku, najde cecík, který v jeho tlamičce (opět díky instinktu) zduří natolik, že jej nikdy neztratí, a tam, ve druhém lůně, v „lůně s výhledem", klokánek setrvá až do chvíle, kdy bude moci sám hopsat buší.

Mytologie má v rámci našeho druhu v podstatě srovnatelné poslání. Je něčím zcela jiným, a přece stejným: i ona je produktem přírody, i ona je biologickým orgánem veskrze nepostradatelným. Je podobně jako ptačí hnízdo vytvořena z darů Matky přírody. Její architektura se na první pohled zdá být odrazem vědomých schopností, jde však o konstrukce načrtnuté v samém nitru duše. Mytické image v sobě mají moc utěšit, povzbudit a vést. Nejsou však určeny dospělým (a na tom, zda jsou v jejich světě použitelné, nezáleží zhola nic): jejich úkolem je přetvořit nezralou duši ve zralou a připravit ji na těžkosti tohoto světa. Jediné, co by nás tedy mělo zajímat, je to, zda naše mytické image vychovávají osobnost způsobilou k životu v této realitě, nebo jen kdesi na nebesích či v imaginárním společenství.

Další fáze života nemůže začít ničím jiným nežli vyvedením vyzrálého jedince ze světa mýtu, onoho druhého lůna, aby se mohl stát „dvakrát narozeným" (jak říkají v Orientu), plnohodnotným členem světa dospělých, racionálně fungujícím v realitě, která již nemá nic společného s bezstarostným dětstvím. A já v této souvislosti musím ještě jednou hanět naše náboženské instituce za to, že od svých věřících vyžadují a očekávají, že nikdy neopustí lůno Matky církve. Je to jako kdybychom nutili mladé klokany žít navěky ve vaku jejich matky. Cožpak už jsme zapomněli, jak to skončilo v šestnáctém století, kdy vak Matky církve praskl a nešel vyspravit, ať už se o to velcí snažili vojensky či diplomaticky? Dnes nemáme vhodný vak ani pro naše nejmenší klokánky a jediné, k čemu se můžeme uchýlit, je jakási náhražka liturgiemi a četbou svatých textů.

Dnešní lidé stráví před vstupem do skutečného života mnoho let v jakýchsi umělých inkubátorech. Kupříkladu těm, kteří se ucházejí o doktorát, se často takový pobyt protáhne až ke čtyřicítce. Jestlipak jste si všimli, že když se v televizi objeví nějaký profesor a je na něco tázán, odpovídá často velmi chaoticky — samé mmmm, samá pomlka, až člověk přemýšlí, zda onen vzdělanec prochází jakousi vnitřní krizí, nebo jen nedokáže formulovat své hluboké myšlenky. Interview s fotbalistou či hokejistou bývá pravým opakem. Míč byl jeho život a když v osmnácti opustil lůno školy, stal se profesionálním fotbalistou. Dnes stojí před kamerou a i na vcelku složité otázky dokáže odpovídat nenucené a se ctí. Zato náš chudák profesor proseděl na velebné akademické půdě půl života, získal vytoužený diplom, ale ani ten mu už nepomůže vybudovat si to, čemu se říká sebedůvěra. Akademické manýry budou navždy ovlivňovat jeho reflexy a on se bude po celý zbytek života třást, aby za svou odpověď nedostal špatnou známku.

Život však jde dál a jen co plně zvládnete svou funkci v zaměstnání a najdete si místo ve společnosti, začnou se do vaší mysli vkrádat myšlenky na stáří. A pak přijde penze, pobyt v domově důchodců a tak dále a vás tíží psýcha zproštěná všech závazků, břímě toho, čemu Jung říkal „volné libido". Ale co s ním? Jde o klasický problém: s přibližujícím se podzimem života přibývá nervových zhroucení, rozvodů, útěků k alkoholu a tak dále. Slunce života začne bez varování zapadat do oceánu nepřipraveného nevědomí a vy se topíte. O co lépe by se vám teď dařilo, kdyby vám v dětství vtiskli do mysli obrazy z dětských mýtů! Věděli byste, jaké to tam dole asi je, a vaše cesta zpět by nebyla tak bolestivá. Některé z příšer žijících v hlubinách byste přinejmenším dokázali rozpoznat a možná se i upamatovali, jak se jim ubránit: pravda (a to velmi důležitá pravda) totiž je, že mytické obrazy v dětství interpretované jako odkazy na vnější nadpřirozené síly a bytosti jsou ve skutečnosti symboly kreativních sil (Jung je nazval archetypy) nevědomí. A právě k archetypům a k jimi zpodobené energii Sily, duše světa, která je zároveň duší vaší, se budete vracet, až jednoho dne stáří zaklepe na vaše dveře.

Když teď víme, co nás čeká, povězme si něco o proudech vířících oceán našeho nitra. Poslechněte si, co vše jsem se v poslední době dozvěděl o tajemstvích cest do hlubin duše podstupovaných osobami stíženými schizofrenií.

Na počátku cesty bývá obvykle pocit rozštěpení. Svět se v očích poutníka rozděluje vedví: jedna část se vzdaluje a on zůstává na té druhé; nastává moment odtržení a regrese. Putující se někdy dočasně ocitá ve dvou rolích. První je role klauna, strašidla, čarodějnice, podivného „outsidera". Je to role hraná pro vnější svět a on ze sebe dělá legračního šaška, fackovacího panáka, obětního beránka. V jeho nitru se však skrývá spasitel a on to ví. Je hrdina, který vezme osud do svých rukou. Nedávno mě jeden takový spasitel třikrát poctil svou návštěvou. Byl to vysoký pohledný mladý muž s bradkou, dobrýma očima a způsoby Ježíše. Jeho svátostí bylo LSD. LSD a sex. „Viděl jsem svého Otce," prozradil mi při našem druhém setkání. Je už starý. Řekl mi, ať vyčkám, že můj čas brzy přijde a já se stanu jeho nástupcem."

Druhá fáze je popsána v mnoha vědeckých statích. Jde o prudké odtržení a regresi zpět časem a biologií. Psychotik se propadá do minulosti, zpět do dětství a prenatálního období, prochází děsivou zkušeností vědomí zvířat i dalších nižších živočišných forem včetně rostlin. Napadá mě v této souvislosti legenda o nymfě" Dafne, která byla proměněna v rododendron: když se k dosud nepolíbené krasavici přiblížil zamilovaný bůh Apollo, vyděsila se a začala úpěnlivě volat svého otce, boha řek Penea. A ten ji proměnil ve strom... Interpretujeme-li toto podobenství z pozice psychologie, nestojíme před ničím jiným než obrazem psychózy.

„Ukaž mi tvář, kterou jsi měl před narozením svého otce a své matky!" O této meditační formulce jsme již hovořili a víme, kam jí japonští zenoví mistři míří. A nyní pozor, protože tamtéž možná míří i schizofrenik během své hlubinné cesty: také on může prožít exaltaci jednoty s vesmírem přesahující hranice lidské mysli a okusit freudovský „oceánický pocit". Následně zjistí, že mu byla vyjevena jakási nová moudrost a že věci dříve zahalené tajemstvím mu byly zcela jasně osvětleny. Uchopil cosi nepopsatelného! Pročítal jsem desítky popisů těchto prožitků a musím zde prohlásit, že jsem jen žasnul, když jsem zjistil, že velká část z nich často i v nejneuvěřitelnějších detailech koresponduje s popisy starých mystiků stejně jako s obrazy hinduistických, buddhistických, egyptských a antických mýtů.

Kupříkladu člověk, který nikdy nevěřil v reinkarnaci ani o ní neslyšel, má najednou pocit, že se nikdy nenarodil a nikdy nezemřel, že je tu již po mnoho věků a mnoho životů. Je to jako by v sobě objevil ono vlastní Já (átman), o němž čteme v Bhagavadgítě: Je mimo zrození i smrt... Nenarozený, věčný, stálý, prvotní. Tělo vyhasne, on plane dál." Pacient (pokud mu tak pro teď můžeme říkat) propojil zbývající část svého vědomí s vědomím všeho kolem nás: s vědomím kamenů, stromů i celé té tajuplné přírodní říše, z níž jsme všichni vyšli. Nalezl soulad s tím, co zde bylo a je po věky věků. Koneckonců, i my jsme součástí tohoto světa, a proto s ním můžeme být v jednotě. Jak znovu říká Gíta: „Stáhneme-li své smysly z okolního světa jako želva zatahuje své nohy, dojde naše mysl klidu a jasně uzří svou moudrost. Jen tak lze zvítězit nad strastí."

Nuže, milí přátelé, všechna uvedená fakta nám jednoznačně říkají, že náš pacient trpící schizofrenií se ve skutečnosti zcela bezděčně ocitl ve stejném modravém oceánu blaženosti, jaký oslavují všichni jogíni a světci, s výjimkou toho, že oni v něm plavou a on se topí.

Jeho cesta však zdaleka nekončí. Další fáze má v klinických zprávách mnohdy totožný scénář. Na poutníka čeká jistý úkol a on ví, že cesta k jeho splnění bude náročná a plná nástrah. Zároveň však tuší přítomnost různých neviditelných sil dobra, které mu možná pomohou a provedou ho všemi úskalími. Mají podobu bohů, ochranných duchů či andělů a jde o přirozené schopnosti psýchy postavit se negativním silám a odrazit jejich lačné útoky. Nuže, kostky jsou vrženy. Pokud má poutník dostatek odvahy, tak vzhůru k vrcholu (či spíše vrcholům)! Rozpoutává se poslední šílená bouře, při níž bude celá tato zdrcující krize kulminovat a dosáhne naprosto nesnesitelných rozměrů.

Vrcholy bývají v typických případech čtyři a rozlišují se podle původních potíží, kvůli kterým se pacient nakonec ocitl až na okraji propastné regrese. Může jít kupříkladu o osobu, které se v mládí nedostalo tolik potřebné rodičovské lásky a péče a vyrůstala ve stresu a strachu v neklidném domě plném zloby či tam, kde každý večer řádil opilý otec. Taková osoba bude na své cestě zpět hledat harmonii a lásku. Na vrcholu (kam se dostala regresí ke svému narození a za něj, k vědomí prvotních impulsů života, jež mají sexuální podtext) jí její srdce odhalí svou pravou tvář lásky a něhy a dopřeje jí pokoje. To bylo cílem a smyslem celé výpravy. Pochopení toho všeho lze přirovnat k jakémusi vizionářskému naplnění „posvátné jednoty" s principem ženy jako matky-rodičky a případně též manželky.

V jiném případě někdo mohl vyrůstat v domácnosti, kde byl otec jak se říká pod pantoflem a neměl v rodině žádné slovo. Zde chyběl pocit otcovské autority, mužský prvek, jenž je respektován, těší se vážnosti a dokáže udělat přítrž zmatkům a ženskému pitvoření v nicotnostech. Poutník hledá náležitý otcovský model a jeho cesta musí být na kosmické úrovni zakončena jakýmsi symbolickým přijetím vztahu syn — otec, dcera — otec.

Třetí variantou silné emocionální deprivace je situace, kdy dítě nemá rodinu nebo je z kruhu vlastní rodiny vyloučeno a zachází se s ním jako s nechtěným či přebytečným. Typickým příkladem jsou děti „z prvního manželství", které se v nové rodině často cítí odstrčeny a stranou zájmu. Zlá macecha a škodolibé nevlastní sestry se jistě v pohádkách neobjevují náhodou! Takový odstrčený jedinec bude na své cestě liduprázdnou krajinou směřovat tam, kde by mohl najít nebo vytvořit střed — nikoli střed rodiny, nýbrž střed světa, v němž osou a hlavním hrdinou bude on sám. Dr. Perry mi kdysi vyprávěl o svém schizofrenickém pacientovi, který byl okolnímu světu uzavřen natolik, že jakákoli komunikace s ním byla zcela nemožná. Jednoho dne ten němý nebožák nakreslil šišatý kruh a pak do jeho středu zabodl hrot tužky. Dr. Perry se k němu sklonil a povídá: „Ale vy jste ve středu, že ano?! Že ano?!" A podařilo se! Doktorovo sdělení našlo svůj cíl a iniciovalo pacientův postupný návrat

Naprosto fascinující pohled zevnitř nám nabízí v předposlední kapitole své knihy The Politics of Experience (Taktiky prožitku) dr. R. D. Laing. Jistý pan Jesse Watkins, bývalý komodor Královského námořnictva a dnes sochař, zde popisuje schizofrenický kolaps, na jehož vrcholu ho čekal čtvrtý typ zkušenosti: vědomí jasné záře a předtucha blízkosti záře daleko silnější a nebezpečnější. Z detailního popisu se zdá pravděpodobné, že šlo o jev připomínající Světlo Buddhy z Tibetské knihy mrtvých, o němž se soudí, že přichází ihned po smrti a dává duši možnost uniknout znovuzrození (jedinou podmínku — snést jeho záři — se však podaří splnit jen málokomu). Dnes osmatřicetiletý Watkins nevěděl o orientální filozofii či mytologii zhola nic, a přesto po desetidenním putování hlubinami duše dorazil k obrazům zcela nerozeznatelným od představ starých hinduistů či buddhistů.

Všechno začalo znepokojujícím pocitem, že tok řeky času se obrátil. Jesse byl doma v obývacím pokoji a poslouchal jedním uchem rádio. Najednou začal mít ten podivný pocit. Vstal a podíval se do zrcadla: přestože ten obličej znal, zdálo se, že je to někdo jiný, a ne on. Ještě týž večer ho odvezli do ústavu na pozorování a on měl v noci pocit, že všichni v pokoji — včetně něj — zemřeli. Propad časem pokračoval a on byl najednou ve světě zvířat jako nosorožec. Vydával zvuky jako nosorožec, byl plachý, ale agresivní a stále ve střehu. Cítil také, že je malým dítětem a že jako děťátko pláče. Byl pozorovatelem a zároveň tím, kdo pozoroval.

Druhý den mu dali noviny, ale vrátit se zpět se mu nepodařilo; každý titulek jen rozdmýchával nové a nové asociace. Dostal dopis od ženy, ale měl pocit, že ona je ve zcela jiném světě a on se do něj už nikdy nepodívá. Objevil v sobě také tajné síly, síly vlastní každému z nás. Ošklivé říznutí na prstě si například vyléčil sám za jeden den: odmítl ošetření a jak napsal, ránu zacelil „takovou intenzivní pozorností". Zjistil, že když se posadí na postel a upřeně hledí na hlučné pacienty kolem, přinutí je vrátit se na lůžka a být potichu. Cítil, že přesahuje vše, co si o sobě kdy myslel, a že jeho existence sahá až k samému počátku a do všech forem života. Mohl vše prožívat znovu, a to bylo úžasné, současně však tušil, že se bude muset vydat na dalekou a namáhavou cestu, a toho se děsil.

Všechny ty úžasné a dříve nepoznané síly umožňující vládu nad lidským tělem i nad jeho okolím jsou v Indii známy jako siddhi a jejich charakteristika koreluje s popsaným prožitkem muže ze Západu: jsou skryté v každém z nás, patří k životu jako voda a vzduch a v Indii je aktivují jógou. Zná je křesťanská věda i mnozí léčitelé uzdravující „vírou", dokazují je samozřejmě i všechny zázračné počiny šamanů, světců a spasitelů. A co se týče prožitků jednoty se vším bytím a proměn do zvířecích forem, uvažte následující píseň legendárního keltského pěvce Amairgena, která se nesla z paluby goldeiské lodě, když jako první dosáhla břehů Irska:

Jsem vítr ženoucí se nad mořem;
Jsem vlna z hlubin;
Jsem býk sedmi bitev;
Jsem orel na skále;
Jsem slza slunce;
Jsem nejkrásnější z květin;
Jsem odvážný kanec;
Jsem losos ve vodě;
Jsem jezero na planině;
Jsem slovo z nejmoudřejších;
Jsem čepel kopí, jež rozdává rány;
Jsem bůh zažehující oheň (= myšlenku) v hlavě.

Obrazy z desetidenní cesty nitrem ožívají v naší imaginaci a my se opět ocitáme v dobře známé krajině mýtu, jakkoli zvláštní a pomíjivé se to může zdát. A i když o nastávajícím klimaxu budete číst poprvé, uvidíte, že i ten se vám kupodivu bude zdát jaksi tajemně povědomý.

Jak poutník vypráví, měl „obzvlášť pronikavý pocit", že jeho svět sestává ze tří rovin, přičemž uprostřed je on, nad ním je rovina vyššího uvědomění a dole jakási čekárna. Srovnejme tuto představu s biblickou podobou kosmu, jemuž vévodí Bůh na nebi, pod ním je země a pod zemí voda. A co teprve Dantova Božská komedie, chrámové věže vystavěné Indy a středoamerickými Mayi či starosumerské zikkuraty! Zespoda šlehají pekelné plameny, nahoře je nebeské království světla a mezi tím ční očistcová hora, po níž jednotlivé duše krok za krokem stoupají vzhůru. Podle Jesse Watkinse dlí většina z nás v těch nejspodnějších podlažích a čeká (na Godota?) v obrovské veřejné čekárně. On sám došel na své cestě o něco výše, do prostředních pater zápasu a hledání, kde člověk za každým rohem tuší přítomnost neviditelných bohů pověřených správou budovy a vidí i schody vedoucí dál, výš, do nebe, k Nejvyššímu z bohů.

Co bylo na této fázi pro Jesse nejstrašnější, bylo vědomí, že nám nezbývá nic než bez ustání jít, čekat, čekat, jít, a tak na onen nejvyšší vrchol jednou přece jen dorazit. Všichni, kdo té noci zemřeli a byli s ním v prostředních komnatách očistce, všichni ti — jeho slovy — „nějak procitali" (připomeňme si, že význam slova buddha je „procitnuvší"). Všichni v ústavu procitali, byli na cestě vzhůru a přibližovali se schůdek po schůdku každý svým tempem k nebeskému trůnu, aby na něm spočinuli místo Boha. Bůh byl blázen. Byl tím, na němž ležela všechna tíha, „to obrovské břímě povinnosti všechno vědět, řídit a spravovat", jak to vyjádřil Watkins. „Cesta tam je, projít jí musíme všichni do posledního a nemůžeš si ji zkrátit. Smyslem toho všeho a celé existence je připravit tě na další krok, a na další krok, a na další krok, a tak dál...".

Není úžasné, že v zápiscích z cesty temným mořem vykonané dočasně zešílivším důstojníkem britského námořnictva rozpoznáváme konkrétní orientální látky? Precedens vrcholu cesty nalezneme v Pančatantře, slavné staroindické sbírce pohádek. „O čtyřech hledačích pokladu", tak se jmenuje starý buddhistický příběh čtyř bráhmanských přátel, kteří přišli o své bohatství, a proto se rozhodli hledat poklad. V zemi Avantí (kde kdysi žil a učil také Buddha) narazili na kouzelníka podivného jména: Neštěstí-Štěstí. Popsali mu svou neutěšenou situaci a prosili o pomoc a ten záhadný chlapík — vida, že jsou jeho pomoci hodni — hodil každému z nich kouzelné klubko a vyslal je na sever ke svahům Himaláje s ujištěním, že každý z nich najde poklad tam, kde jeho klubko spadne na zem.

První padlo na zem klubko toho, kdo byl v čele. Když zjistil, že půda je plná mědi, chtěl se s přáteli rozdělit. Ale oni se rozhodli pokračovat, a tak si svůj poklad odnesl sám. Klubko druhého z nich spadlo na půdu prosycenou stříbrem, třetí pak našel zlato. Ale čtvrtý bráhman pohrdal i zlatem: „Cožpak to nechápeš? Nejdřív měď, pak stříbro a teď zlato. Na konci budou jistě drahokamy!"

Jak dále praví indický text:

Tak se bral dál už jen jediný. S tělem skloněným od žáru letního slunce, smysly malátné žízní, bloudil sem a tam na cestách k čarovné zemi. Z té potulky uviděl na jednom návrší nějakého muže krví potřísněného, na jehož hlavě se otáčelo kolo. Velmi rychle k němu pospíšil a ptal se ho: „Pane, co tu tak stojíš, maje na hlavě otáčivé kolo? Řekni mi, je-li zde někde voda. Trápí mě žízeň." Co tak mluvil, v tom okamžiku přeskočilo kolo z hlavy onoho muže na lebku bráhmanovu. Ten řekl:
„Co se to děje, příteli?"
„Právě tak se i mně vyhouplo na hlavu."
„Pověz, kdy se zase smekne dolů? Mám velikou bolest"
„Až přijde někdo s kouzelným klubkem v ruce jako ty a stejně tě osloví, přejde kolo na jeho hlavu."
Jak dlouhou dobu jsi zde tak stál?"
„Kdo je teď králem na zemi?"
„Král Vínávatsa."
„Když kraloval Ráma, přišel jsem, bídou trápen, s kouzelným klubkem jako ty. Tu jsem uviděl jiného muže, jak drží na hlavě kolo, a ptal jsem se ho. Zatímco jsem se ho právě tak tázal, kolo přeskočilo z jeho hlavy na mou. Ale čas nedovedu spočítat."
Jakpak jsi, příteli, dostával potravu, když jsi tak stál?"
„Můj milý, bůh pokladů, ze strachu, že mu budou poklady uloupeny, ukazuje kouzelníkům tuto hrůzu, aby sem nikdo nechodil. Přijde-li sem přece jen někdo nějakým způsobem, je zbaven hladu a žízně, nestárne a neumírá, jenom cítí tuto bolest. — Ale nyní už mě nech odejít! Tys mě vysvobodil od většího neštěstí. Půjdu teď do svého domova."
S těmi slovy odešel.
(F.Jílek)

Tato převyprávěná pohádka varuje před přílišnou hrabivostí, ve své rané podobě však byla mahájánovským příběhem o stezce k bódhisattvovství, kde jedna jediná otázka bezprostředně vyjevuje, jak daleko poutník na své duchovní cestě za absolutním a nesobeckým soucitem došel. Člověku se vybavuje otázka, kterou měl zraněnému králi ze středověké křesťanské legendy o svatém grálu položit objevivší se bezelstný rytíř grálu a tak ho uzdravit a usednout místo něj na královský trůn. Vybavuje se mi i ukřižovaný Kristus s trnovou korunou a mnozí další: Prometheus připoutaný ke kavkazskému útesu s játry vyrvanými orlem, Loki, rovněž přibitý k útesům a navěky trýzněný žhoucím jedem kosmického hada, a vlastně i Dantův Satan, vévodící středu země a v tom připomínající svůj pravzor, řeckého boha podsvětí a pokladů Háda (římského Pluta), který je pro změnu do detailu podobný (snad jako sladká odměna pro komparativní mytology) svému orientálnímu protějšku Kuberovi, indickému bohu země a pánu s mocí nad všemi poklady světa i nad oním hrůzným točícím se kolem z indické pohádky.

Náš schizofrenický vizionář však cítil, že ještě nemá na to, aby převzal po šíleném a nesmírně strádajícím bohu jeho roli na střeše světa. Kdo by se také mohl jen tak dobrovolně otevřít a pojmout ten absolutní prožitek děsivé radosti přinášené světem a životem v něm? Vždyť šlo vlastně o jakousi závěrečnou zkoušku schopnosti bezmezného soucitu: způsobilosti přijmout tento svět bez jediné výhrady tak jak je, zdatnosti nést na svých bedrech všechnu jeho úděsnou radost a připravenosti rozsít ji s bláznivým chechotem do všech bytostí tohoto světa! Tak jako tak, Jesse Watkins ve svém šílenství ucítil, že toho již bylo dost...

„Chvílemi to bylo tak zničující," řekl o celé své pouti, „že jsem jen toužil, aby se to již neopakovalo... Najednou jsem stál proti něčemu, co bylo mnohonásobně větší a hlubší než já sám, s tolika zkušenostmi a s takovým vědomím, že to nešlo snést... Byla to záležitost chvilky, ale tomu náhlému náporu světla nebo větru nebo cokoli to bylo se jednoduše nedalo odolat: jako by na to byl člověk příliš prostý a osamocený."

Jednoho rána se Jesse rozhodl, že si nenechá píchnout další sedativa a vrátí se ke smyslům. Posadil se na kraj postele, pevně sepjal ruce a začal opakovat své jméno. Znovu a znovu vyslovoval své jméno a najednou si z ničeho nic uvědomil, že je všemu konec. Prožitky ustoupily a on byl opět komodorem Královského námořnictva.

A zde je, řekl bych, návod, jak postupovat, chceme-li se z dobrodružných cest ještě někdy vrátit domů. Takže: nikdy neztotožňujte své vlastní já s některou z dotyčných postav či sil. Indický jogín touží po osvobození, ztotožní se se Světlem a nikdy se nevrátí. Ten, kdo se chce dát ostatním a životu, si však takový útěk nikdy nedovolí. Chceme-li se vrátit, naším konečným cílem nesmí být osvobození či extáze pro sebe sama, ale vědění a síla, jež poslouží lidem kolem nás. O podobné cestě do Země Světla a zpět si Západ po staletí vypráví úžasný Homérův příběh o Odysseovi, který se — stejně jako komodor Královského námořnictva Watkins — vrátil z (desetileté) válečné výpravy do běžného života, a potřeboval tudíž projít radikální psychickou proměnou a najít zcela nové postoje i střed své duše.

Všichni ten slavný epos známe: Když Odysseus dobyl Troju, vydal se se svým vojskem o dvanácti lodích do Thrákie, kde vpadl do přístavního města Ismaros, vydrancoval je, lid pobil a —jak později sám vyprávěl — „ženy i všemožné poklady" rozdělil mezi své muže. Přirozeně, že pro takové surovce není usedlý domácký život nic zajímavého, a tak bohové — kteří mají o těchto věcech zvlášť dobrý přehled, dohlédli na to, aby Odysseus prošel náležitou převýchovou.

Nejdříve na něj Zeus seslal bouři, která roztrhala plachty jeho lodí na cáry a po devět dnů je jak skořápky hnala k zemi Lotofágů, kteří hostí všechny cizince halucinogenní drogou „zapomnění". Tam byl Odysseus spuštěn spolu se svými omámenými muži do stejných vod snění, po jakých se na své nemocniční posteli plavil Watkins, a vyplul vstříc mytologjckým dobrodružstvím vybočujícím absolutně ze všeho, co dříve znal a věděl.

V krajině snu se nejprve střetli s Kyklopem. Za velkých ztrát uprchlí z jeho jeskyně hrůzy a po nějaký čas se plavili pod ochranou vládce větrů Aiola. Povznesená nálada námořníků ani Aiolova pomoc však netrvaly věčně: moře bylo brzy bez vlnky a osud všech dvanácti lodí byl v rukou — či silných pažích — členů posádky. Když konečně doveslovali k pevnině, překvapili je lidožraví Laistrygoni a poslali jedenáct z jejich lodí ke dnu. Mocný Odysseus se nyní musel sklonit před mocnostmi o mnoho silnějšími a se svými vyděšenými druhy jen o vlásek unikl na vraku poslední lodi. K smrti unaveni veslováním mořeplavci dosáhli nakonec břehů ostrova kouzelnice známé jako Kirke, nymfy s hřívou spletenou, proměňující muže ve vepře. Rozhodující moment celé snové plavby nadešel...

Kirke byla žena, se kterou již dost pokořený rek jednoduše nemohl zacházet jako s nějakou kořistí. Její moc byla větší než Odysseova. Pověst hrdiny naštěstí zachránil strážce a ochránce duší v podsvětí, tajemný bůh Hermes, který se na poslední chvíli zjevil a svou radou i kouzlem uchránil velkého námořníka před metamorfózou. Kirke pak poslala Odyssea ze svého lůžka do podsvětí, kde se setkal se stíny svých předků a také slepým zvěstovatelem Teiresiem, v jehož těle se mužský a ženský princip spojily v jedno. Když v zemi stínů zvěděl, co jen mohl, vystoupil polepšený hrdina zpět na ostrov a kdysi nebezpečná nymfa se mu stala rádkyní a učitelkou.

Kirke posléze vyslala Odyssea na ostrov jejího otce Slunce. V kraji zrodu všeho světla však přišel o svou loď i druhy, byl uvržen na širé moře a v jeho proudech touhy byl unášen zpět do života, ke své pozemské ženě Penelopě. Na osm let se zastavil na ostrově o mnoho let starší nymfy Kalypso, jistý čas strávil i s krásnou Nausikaou a jejím otcem, na jehož snovém plavidle v hlubokém spánku nakonec připlul ke břehům své vlasti, plně připraven na svou budoucí roli rozvážného manžela a otce.

Důležitým rysem tohoto úžasného vyprávění o dobrodružné cestě po mořích duše je zpodobení hrdiny coby poutníka, který se na žádné ze zastávek nehodlá zdržet navždy. Když v zemi Lotofágů někteří z jeho mužů snědli omamný pokrm z lotosů a nechtěli ostrov již nikdy opustit, odvlekl je Odysseus vzdor jejich nářkům na palubu, připoutal je ke stěžňům a odvesloval pryč. A dokonce i během idylických osmi let strávených na Kalypsině ostrově byl často spatřen v osamění na pláži, upřeně hledě k domovu, k modrým dálavám.

I Jesse Watkins dokázal v rozhodující chvíli rozeznat sebe ve své světské roli od blázna v ústavní cele. Podobně jako se cesta jeho legendárního předchůdce stočila zpět v momentě, kdy nebezpečí kulminovalo a poslední loď se roztříštila na útesech ostrova Slunce, přišel obrat ve směru cesty tohoto moderního námořníka na pokraji zkušenosti spalujícího světla. Na onom rozcestí Jesse Watkins poznal, že není jen vystrašeným šílencem plovoucím vstříc záhubě, ale i zdravým člověkem, který kdysi poslouchal doma rádio a pak se z vůle vyšší moci jediným skokem od svého světa psychicky odloučil. Proto si sedl na své nemocniční lůžko, sepjal ruce, opakoval jméno svého těla z jevového světa a pak se do něj vrátil jako se vrací potápěč k hladině moře.

Běžným a nejpřesnějším mytologickým podobenstvím symbolizujícím podobný návrat do života je „znovuzrození", znovuzrození do nového světa; a přesně tento obraz naplnil mysl našeho (sebe)zachráněného pacienta, když procházel spontánní remisí. Sám o tom měl říci toto: „Když jsem vyšel, ucítil jsem, že všechno je najednou mnohem skutečnější než předtím. Tráva byla zelenější, slunce svítilo jasněji, lidé byli živější a já je viděl v jiných barvách. 'Viděl jsem špatné věci, dobré věci, viděl jsem i to kolem. Má mysl byla otevřenější."

„Není snad zřejmé," poznamenává ve svém komentáři k celé zkušenosti dr. Laing, „že tato cesta není něčím, z čeho je třeba se léčit, ale že je naopak sama přirozeným lékem pro ten otřesný odcizující stav naší mysli zvaný normalita?"

V podstatě týž pohled na věc nám ve svých již zmíněných pracích nabízejí dr. Perry a dr. Silverman a jak jsem před nedávnem zjistil, pravděpodobně úplně poprvé se tento náhled objevil ve studii publikované již v roce 1902 C. G. Jungem pod názvem „O psychologii a patologii takzvaných okultních jevů".

A nyní stručné shrnutí:

Cesta do nitra duše vykonaná mytologickým hrdinou, šamanem, mystikem a schizofrenikem má v principu obdobný scénář, přičemž návrat či remise jsou prožívány jako „znovuzrození", tedy narození „dvakrát zrozeného" ega, od nynějška přesahujícího horizonty každodenní reality. Na ego se po návratu pohlíží jako na pouhý odraz většího já s funkcí přenášet energii archetypálního instinktivního systému do plodné hry časoprostorového života tady a teď. Jedinec se už neobává přírody ani jejího dítěte — společnosti (která musí být rovněž krutá, protože jinak by sama nepřežila). S tím vším dosahuje nové ego harmonického souzvuku, pociťuje klid a mír a jak říkají ti, kdo se z cesty vrátili, život je bohatší, plnější a radostnější.

Zdá se, že jde jen o to, vším proplout — třeba i opakovaně — bez ztroskotání. Tomu, že jedinec zešílí, nezabráníme a ani se o to nesmíme snažit; jde spíš o to, že ho někdo měl již dávno poučit o scenérii a silách podsvětí a instruovat ho, jak tyto nebezpečné síly při případném střetnutí odhalit a ovládnout a jak z nich čerpat energii. Když Siegfried zabil draka Fafnira a ochutnal jeho krev, okamžitě ke svému překvapení zjistil, že rozumí řeči přírody, řeči sebe sama i všeho kolem. Ale nestal se drakem; jen vládl dračí mocí, o kterou po návratu do běžného života nakonec stejně přišel.

Věčným nebezpečím dobrodružných sestupů do hlubin je to, co psychologie nazývá „inflace". Psychotik se ztotožní s vizionářským objektem nebo jeho pozorovatelem, vizionářským subjektem. Vtip je v tom, že je třeba vše si uvědomit a zároveň nenechat se svým věděním ovládnout: chápat, že každý z nás může někdy pro své přátele či nepřátele svým způsobem představovat či hrát roli spasitele, ale nikdy přímo být Spasitelem. Všichni se můžeme stát matkou a otcem, ale nikdy ne Matkou a Otcem. Když si mladá dívka všimne, že její rozkvétající ženství potěší nejedno oko, a začne kvůli tomu laskat své ego, dělá vlastně první krůček do blázince. Ztotožňuje se s něčím, co není. Všechno to nadšení nemá na svědomí její ohromené malé ego, ale ta nádherná nová schránka formující se kolem něj. Kdysi jsem slyšel toto japonské přísloví o pěti vývojových fázích lidského života: „V deseti zvíře; ve dvaceti ztřeštěnec; ve třiceti ztroskotanec; ve čtyřiceti podvodník; v padesáti kriminálník." Dodal bych, že v šedesáti (protože už všechno zažil) člověk začne radit svým přátelům a v sedmdesáti (protože si uvědomil, že vše, co řekl, bylo překrouceno) už jen mlčí a je považován za mudrce. „V osmdesáti," dodává Konfucius, ,jsem věděl, na čem stojím, a stál jsem pevně."

Rád bych teď celé toto očistné školení ve stejném duchu podtrhl citací z bláznivého zjevení Janova, které apoštol uzřel ve svém exilu na ostrově Patmos:

A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude — neboť co bylo, pominulo."... A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy.

(10. kapitola z knihy Josepha Campbella: Mýty, Pragma 1998)

Tak co?
A máte-li ještě stále chuť se na tyto a obdobné lidské strasti (či úskalí cesty) zkusit podívat z více stran, doporučuji k přečtení a k zamyšlení třeba:
 

Odkazy:
Mystika, schizofrenie, psychospirituální krize
O uvolnění a o krizi kundalini

Psychóza jako dramatická duchovní proměna

Tak šťastnou cestu.

JONATHAN
    E-mail
 

 Zpět na hlavní stránku   Zpět na předchozí stránku